vimperk,jižní čechy,regionální zpravodajství,šumava

CYKLISTIKA: Tereza Huříková nabírá nové síly na soustředění v Americe ( psali jsme zde ).  Na svých stránkách www.terezahurikova.com vylíčila zážitky a pocity z pobytu za velkou louží. S jejím laskavým svolením článek přetiskujeme.

TRÉNINKOVÝ  DRIL  NA  DIVOKÉM  ZÁPADĚ 

Arizona, Tucson. Tohle jihozápadní území Spojených Států Amerických jsme si našli před dvěma lety. Dá se říct, že jsme otevřeli atlas na straně Severní Amerika a zapíchli naslepo prst kamsi dolů, kde by mohla být záruka teplého zimního počasí.

Celý rok je této oblasti slunce věrné a takřka nikdy od ní své paprsky neodpoutá. Z té sytě modré oblohy posílá svou energii neúnavně každý den. V létě to možná až přehání, když vyžene teploty až na nesnesitelných 55°C. V zimě však zem vyhřeje na příjemných 20 - 28°C, takže není divu, že se sem každoročně sjíždí lidé ze všemožných zasněžených koutů naší planety a jak jednou pocítí dotek slunce, jak poprvé pohlédnou nahoru do toho dokonale modrého nebe, zůstanou tomuto místu věrni. Zakoření v jejich srdcích.

A proto jsme letos s nadšením zapíchli českou zimu o pár měsíců dřív, sbalili kufry a odplachtili opět přes tu velkou louži do arizonského Tucsonu načerpat nové síly do sezóny 2011.
V den našeho příletu se v Tucsonu stala tragédie, která poznamenala na několik dní běh života v tomto městě. Mladý psychopat postřílel několik lidí při návštěvě mladé senátorky, která byla hlavním terčem jeho útoku. Je až neuvěřitelné, že to ta křehká dáma přežila! Celé město ji přicházelo denně podpořit k branám nemocnice. Na jejím nádvoří se postupně vytvořil obrovský pomník plný darů a vzkazů, které byly věnovány buď obětem této tragédie, pozůstalým nebo těm, co v nemocnici stále bojují o holý život. Při pohledu na ty svíčky, plyšové hračky a transparenty se hrdlo až sevřelo. Není ani divu, že brzy město navštívil prezident Barack Obama, aby podpořil svůj lid a vyjádřil mu soustrast.

Nejen tahle smutná událost však mohla za to, že jsem se první dny po příletu cítila hrozně. Tělo jsem měla zmatené z cest a osmihodinového časového posunu. Nevědělo, jestli mít den nebo noc, jestli cítit hlad nebo ukrutnou chuť zabořit hlavu do polštáře. A já mu to nijak neulehčila. Hned druhý den jsme vybalili kola z krabic a vyrazili obhlídnout okolí, oživit vzpomínky a roztočit nohy po čtyřiadvacetihodinové cestě. Můj milý manažer Pavel to letos skvěle zajistil. Bydlíme v komplexu bytů hned u vodního kanálu, který prochází celým Tucsonem. Marně však čeká na vodu. V téhle vyprahlé pouštní krajině je jí nedostatek, a tak je zarostlý křovisky a plní spíš funkci parku, kam vodí pejskaři své čtyřnohé mazlíčky. Po obou březích je lemován cyklostezkou, na které denně proudí všemožní milovníci pohybu, cyklisti, běžci,chodci i bruslaři. Po pár dnech, kdy se konečně probírám ze své „pocestovní opice", se k těm nadšencům ráda přidávám a téměř každý den zahajuji během. V těch pár desítkách minut téhle ranní aktivity potkávám tolik úsměvů! Každý na mě pokyne, pozdraví nebo se nelení zeptat, jak se mám. To na téhle zemi miluju. Lidi jsou vstřícní, ochotní, přátelští a nemyslím si, že to je slunečním úpalem. Proto si jen tiše přeji, aby se tahle pozitivní nemoc bez jména časem rozšířila i do Evropy, do Čech. Abych šla ráno pro rohlíky a prodavačka se usmála, zeptala se, jestli jsem sehnala vše, co jsem potřebovala a popřála mi hezký den. Tak málo totiž stačí, aby člověka rozehřál pocit radosti a měl chuť se na svět usmát, prostě tu ten jejich Americký úsměv pochopí.

Moje ranní běhy jsem tu začala kombinovat s posilovnou, kterou mám přímo před domem. Díky skvělému zázemí, kde nechybí kromě posilovny ani bazény s vířivkou a hřiště, se bez problémů mohly tyhle ranní aktivity stát součástí každého mého dne.

Mohu tak maximálně využít každičký den, strávený tady v tom „americkém azylu" pro zlepšení mé fyzičky. Po dobré snídani a pravidelném Skype hovoru s mým trenérem Karlem Martínkem, s kterým zhodnotíme uplynulé tréninky a probereme ty nadcházející, pošlu ještě pár přání dobré noci domů do Čech (díky 8 hodinovému časovému posunu). Pak vyrážím společně s Pavlem na 3-4 hodinový trénink. Jeho charakter se mění s blížícími se závody, ale každý je velmi výživný, a tak cítím den po dni, jak se mému tělu vrací síla, což ve mně posiluje motivaci tvrdě pracovat. Příjemné na tom je, že nad hlavou mám vždy jasnou oblohu s hřejivým sluncem, a tak i ten nejnáročnější trénink bolí méně. Nasávám tu z toho luxusního počasí nejen hnědou barvu mojí kůže, ale hlavně pozitivní energii a radost z každého nového dne.

Americká města neznají pojem „kruhový objezd". A tak je každá jejich křižovatka opatřena obrovskou cedulí STOP ze všech čtyř směrů. Na ní platí pravidlo „Kdo dřív přijde, ten dřív JEDE." V rušnějších částech města jsou na klasicky pravoúhlých amerických křižovatkách semafory, které řídí celý městský provoz. A tak nám nezbývá, než se každý den prokousávat několika světelnými křižovatkami a doufat ve své štěstí na zelenou. Jak se ale říká, na všem špatném je třeba hledat něco dobrého, a tak jsem tyhle někdy až minutové pauzy vyplnila tréninkem stání v pedálech na místě. Po měsíci vrávorání, kdy se v autech za mnou sázeli, jestli vydržím nešlápnout na zem, než se rozsvítí zelená, jsem se to celkem slušně naučila a za celý trénink už se nohou nemusím téměř dotknout asfaltu. Teď už to jen nezapomenout s návratem do světa kruhových objezdů. Bude se mi to totiž i tam náramně hodit. Až se zase letos na Kole pro život České Spořitelny přidám k Pepovi Dresslerovi a jeho škole kola. Ač jsem si vědoma toho, že mu tím nebudu sahat ani po kotníky, budu aspoň schopná stát pohodlně frontu na překážky :)

Ač je Tucson rozlehlé město plné semaforů, není tím hektickým sídlem stresu, šedých vysokých zdí a přelidněných ulic. Kromě pár prosklených věžáků v moderním centru a překrásných staveb Arizonské Univerzity, která je pýchou tohoto města, jsou tu domy nízké a hravě se schovají do větví zdejší vegetace. Díky tomu se tu denně setkáváme s těmi pravými obyvateli téhle pouště, se zvířaty. Přesto nás dodnes každé setkání s nimi donutí na pár vteřin svěsit nohy a vychutnat si to zvláštní setkání. Jen tak si tu přebíhají silnice stáda zdejších malých divokých prasátek, kterým se říká Javelina. Nebo dvojice kojotů, kteří se plaše krčí v křoví podél cest. Jako ohnivá čára doslova přeletí před našimi koly pták, ne náhodou zvaný Road Runner, a kolem cyklostezky vystrkují hlavičky ze svých nor malé veveří myšky, zdejší Chipmunkové, které jsem dřív znala jen z pohádky Walta Disneyho Rychlá rota (Chip a Dale! :-)) Jedno zvíře jsem však ráda, že potkávám zatím jen přejeté na silnici. Chřestýš! Tihle „drobečci plaziví" by klidně mohli ještě spát! Místní „občan", kterého je naopak lepší potkat živého, ač v uctivé vzdálenosti, je skunk. Před měsícem jsem ho míjela přejetého ve stoupání na Mt. Lemmon a sevřel se mi hrudník tím šíleným smradem na metry kolem jeho bezvládného těla. Přesto, že už ho nějaký hrdina odklidil a je to už víc než měsíc, jeho silné aroma je v těch místech dodnes, a tak je pro mě od té doby poznámka „Smrdíš jako Skunk!" velmi sprostá urážka!! :)

Jak už to u údolí bývá, nemohou kolem něj chybět hory. Nacházíme se ve výšce 900 m.n.m. a pohoří vedle nás ční do výšky 3000 m.n.m. Na jeho nejvyšší vrchol Mt. Lemmon se proto denně škrábou nejen cyklisti, aby se zchladili a posílili své nohy až tříhodinovým stoupáním, ale i ti, kteří si chtějí ve volnou neděli užít zimních radovánek. Je zde totiž lyžařský areál! Často je pak potkáváme se sněhuláky nebo jen hromadami sněhu na korbách, jak se vracejí zpět do rozpáleného údolí Tucsonu. Sníh je pro místní pokladem. Něčím zázračným a výjimečným, stejně jako déšť. Když už slunce dovolí nějakým mrakům spustit na zem pár kapek, lidé zanechají své práce a vyjdou ven, aby si ten okamžik vychutnali. Vzala bych je k nám do Čech na výměnný pobyt. Tam máme takových pokladů tolik, že už si jich ani nevážíme! :)

Kromě téhle „ citronové hory", kde jsem už vypotila četné litry vody a pokryla svůj obličej tunami soli, je další naší oblíbenou tréninkovou lokalitou Redington. To je areál v horách kus za městem ve výšce 1300 m.n.m., kam se místní jezdí vyřádit v Jeepech, nebo si jen tak zastřílet! :) Takže během půlhodinového stoupání po prašné rozbité cestě do tohoto ráje teréňáků mi několikrát škubne v nohách, jako reakce na hlasité výstřely kolem. Tak připomínají ty velmi známé startovní, které mě už brzy čekají. Jen s tím rozdílem, že tyhle jsou s ostrými náboji! :)
Když máme nejprudší stoupání za sebou, otevře se před námi rozlehlá náhorní plošina posetá skalami a buší, kterou křižují mraky tras pro terénní auta a odvážné cyklisty, kteří se prudkých skalnatých stoupání a příkrých kamenitých sjezdů nezaleknou! Pohled na ta auta, visící na skále dvěma koly v takřka kolmé poloze, člověku ještě podlomí kolena. Já si ale letos první setkání s tímhle drsným terénem užila. Mt. Lemmon mi dal dostatek sil v nohách na to, abych si mohla vychutnat každou vyjetou skálu tou nejtěžší cestou. Brzy jsem i brzdám dala větší volnost a pocítila trochu adrenalinu ve sjezdech, za které by se nestyděla žádná trať světové třídy!

A když máme chuť na něco hravějšího, rychlejšího, víc na postřeh a koncentraci, pouštíme se na opačnou stranu od města do Národního Parku Catalina, kde je překrásná síť single tracků jen pro cyklisty a kovboje na koníchJ nazvaná „Fifty-years trail". Možná proto, že když tady zabloudíte, vymotáte se až tak za 50 let :)Hravé, ale neméně náročné klikatící se nudle cestiček tu překonávají krátké skalky, balvany, vlní se mezi pichlavými kaktusy, a tím zvyšují adrenalin v krvi. Ty krátké výtržky totiž nevezmou tolik rychlosti, a tak člověk doslova za letu kličkuje mezi kaktusy a musí mít proto při každém šlápnutí oči na stopkách, aby se do něj nějaká z těch zelených potvor nezapíchla, jako napínáček do nástěnky...tyhle špendlíky mají totiž velkou nevýhodu...mají zpětné háčky a vyrvat je proto z kůže není žádná sranda. Chce to pak tak hodinku trpělivé práce s pinzetou J. Při první návštěvě tohoto parku jsem se proto zařekla, že si na sobě odtamtud neodvezu ani jeden osten. Bohužel jsem se ale jednou podívala ve výjezdu na své tepy a bylo vymalováno. Pocítila jsem, jak se mi ty malé jehličky zakously do holeně a večer jsem díky tomu zjistila, že je Allivictus není dobrý jen na imunitu, ale osvědčil se i jako účinná dezinfekce! :)

Mé dny hrají ve znamení tréninků, a zasloužených volných dní, ve kterých se snažím načerpat nové síly do dalšího tréninkového cyklu. Takový den proto trávím kromě mytí kola a praní dresů hlavně různou relaxací. Kromě krátkých vyjížděk se zastávkou na luxusní kávu v malé útulné kavárně, která je skvělým osvěžením volného dne, čerpám síly převážně ve vířivce, bazénu nebo masáží. Aby si i hlava přišla na své, zavítáme občas do místních knihkupectví. Jejich výjimečnost tkví v tom, že je jejich součástí kavárna, kde si můžete číst prodávané knihy a usrkávat u toho svůj oblíbený nápoj. Nebo si prostě vezmete kafe v kelímku s sebou mezi regály a posedáváte mezi ostatními na lavičkách, nebo jen tak na zemi a přitom listujete v časopisech, knihách, učebnicích, CD... Tiše, bez dotěrných pohledů prodavaček, kterým vidíte na očích, jak je vaše počínání štve. Jejich obavu, že ten bílý papír nové knihy bude hnědý, nebo si ji pročtete a už nekoupíte.

Ač se tréninkové cykly točí rychle jako kolotoč, co ukrajuje nezadržitelně dny našeho pobytu tady, občas je osvěží nevšední události.
Když se ve Svatém Wendelu konalo Mistrovství Světa v cyklokrosu, nemohla jsem o tu událost přijít! Díky časovému posunu budík musel zazvonit v nekřesťanskou hodinu a vytáhnout mě z postele. I když přímý přenos závodu mužů po půlhodině kleknul, stálo to za to! Hltala jsem každou zprávu z on-line psaného přenosu, a držela Štybymu nervózně sevřené pěsti. Jeho velký den a já u toho nemůžu být! Vyřvat ho s ostatními jeho fanoušky! Jel ale opět jako bůh! Znovu vyhrál! Nechal nás opět pocítit tu úlevu a radost z jeho triumfu! To je sportovec, na kterého můžeme být my, Češi, opravdu hrdí!
O další moje radostné chvíle se tu starají naši skvělí kamarádi z Kanady (Emily Batty a Adam Morka). Seznámili jsme se s nimi tady před dvěma lety a stali se z nás velmi dobří přátelé. Jsem opravdu šťastná, že jsme se tu i letos sešli a strávili tak další společné chvíle plné humoru a příjemné konverzace. Tucson je jejich každoroční zimní tréninkovou destinací. S Emily (Subaru Trek Garry Fisher) závodím, takže máme společných témat a vzpomínek požehnaně. Přesto je naše přátelství úžasné v tom, že se dovedeme hodiny bavit a na téma KOLO přitom vůbec narazit. Byla jsem proto moc ráda, že jsme tu oslavili moje narozeniny právě v jejich společnosti. Protože jsme takový kousek od Mexika, nešlo než tenhle můj den zakončit v místní vyhlášené Mexické restauraci La Parilla Suiza, kde na vás dýchne pravá atmosféra téhle země. Číšníci sice nechodí se sombrery na hlavách, ale za to uprostřed restaurace dělají čerstvé tortilly pravé Mexičanky a všechny speciality kuchaři vytváří přímo před vašimi zraky, což je nevšední zážitek. Mexický kytarista mi pak zapěl společně s mými přáteli klasickou americkou narozeninovou „Happy Birthday to you" a dokreslil tak můj prožitek z nevšednosti toho dne.

Ještě necelé dva týdny tady za oceánem, daleko od domova, a budu zase balit tašku a chystat se na návrat do vymrzlých Čech. Doma se nestihnu ani moc „zchladit" a opět budu stát se zabaleným kufrem na vídeňském letišti. Tentokrát však mé kroky povedou opačným směrem, na Kypr, kde od 5. března budu se svým týmem na společném čtrnáctidenním soustředění. Hned v jeho úvodu , 6.3., se letos poprvé postavím na start. A tím zahájím závodní sezonu v bleděmodrých barvách mého nového týmu Central Haibike Pro Team...