Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání
  • Postřehy (z) Vimperska: Změna se děje skrze nás

    Změna se děje skrze nás

     

         Před více než dvěma týdny vyšel na vimperk.eu první sloupek v rubrice Postřehy (z) Vimperska. Chyběl mu úvod, který by vysvětloval, proč vlastně vychází. Důvodem je, že Vimperk, jeho osady a širší okolí procházejí podobně jako celá naše společnost změnou, které je třeba věnovat pozornost. Přitom je také jasné, že města jako Vimperk potřebují každého svého talentovaného, podnikavého nebo nápaditého obyvatele, aby mohla čelit výzvám, před které nás proměna světa staví.

         Někdo ji může nazývat generační obměnou, jiný ztrátou starých zvyklostí a nástupem nových, další ji může spojovat s proměnou vimperské nebo celonárodní vera fotkapolitiky a mluvit o rozdělení města, společnosti nebo dokonce světa. Všechno to jistě něco znamená, ale změnu, o které mluvím, to nezakládá.

         Co nebo spíše kdo za ní stojí? Vimperk, naše země a celý svět se proměňují, protože se měníme my sami. Žádná společenská proměna se neodehrává jaksi kolem nás nebo mimo nás, ale jedině skrze nás. My jsme jejími nositeli. Zamysleme se, kolik času trávíme u počítačů a na sociálních sítích. Když jsem se chtěla v minulosti dozvědět, co si kdo myslí, tak jsem si s tím člověkem popovídala. Teď to většinou vím, protože koukám na facebookové profily. Ale vím doopravdy, co si lidém myslí a jak jim je?

         Sledujeme fotky, příspěvky a lajky více či méně blízkých lidí, které se objevují na našich velkých a malých obrazovkách. Ty téměř nedáváme z rukou a podvědomě si tak sami skládáme o svých přátelích a známých obrazy, které jsou více naším dílem než odrazem jejich skutečných životů. Většinou si všechno o svých kamarádech a známých doplníme sami podle našich vlastních představ, aniž bychom se jich vůbec ptali.

    A důležité přitom je, jestli nám oni sami připadají něčím zajímaví, nezvyklí, kontroverzní, nebo jestli nás prostě baví. Díky sociálním sítím, přestáváme s lidmi skutečně být. Paradoxní přitom je, že je neztrácíme z dohledu, i když se s nimi nestýkáme. Jejich názory, které se týkají našich společných věcí, pak najednou nahlížíme jako kdyby to byly jejich osobnostní rysy a vlastnosti. Málo toho s nimi prožíváme, ale přesto si o nich neustále něco myslíme a domýšlíme.

         Přitom dosáhnout skutečného porozumění je možné jen bytím spolu. Facebook a jemu podobné věci mohou pospolitost dotvářet, ale nemohou ji zakládat. Všechny námi projevované názory se bez vzájemných setkání a rozhovorů stávají jen výkladními skřínemi jednotlivců a skupin. To platí i o otázkách kolem vimperského bazénu, Májovky nebo třeba sídliště a Vodníku. Jsou to témata naší společné debaty a vůbec nejde o osobní věci. Často si připomínám, že lidé, kteří mají ve Vimperku a v jeho okolí děti nebo rodiče, firmy, byty, domy a zahrady, odsud sami od sebe nezmizí. Vimperk je jejich město stejně jako moje. Nakonec jsou vztahy, které mezi sebou máme, stejně důležité nebo možná ještě důležitější než chodníky, po kterých chodíme.

         David Brooks říká, že společnost je utkána z přediva mezilidských vztahů. Nemluví o fyzických věcech a místech. Mluví o jemném pojivu určitého lidského společenství. A každé předivo se dá zahustit, vylepšit nebo také potrhat a ničit.

         Když naše průpovídky, hádky nebo i vzájemná povzbuzení na Facebooku jen nahrazují vzájemná setkání, může a nemusí to být dobře. Každopádně i tím zůstáváme ve vztazích, o kterých dobře víme, že z nich nemůžeme utéct.

         Ale zároveň tak opuštíme pavlače a hospody a stěhujeme se kamsi do on-line sfér. A vztahy, které mezi sebou máme, se tím proměňují.

         Jak? Z názoru druhého se stala nálepka k našemu osobnímu použití: “Aha, ty si myslíš tohle.” Palec nahoru nebo dolů podle toho, jak to souhlasí s tím, co si myslím já. Názor přestal být příspěvkem do debaty, která se děje mezi dvěma nebo více lidmi a která nemá předem jasný výsledek. Názor na cokoli (premiéra, vodu, uprchlíky, řepku, teplo, sucho, smrky atd. atp.) se stal nálepkou svého nositele. Vsadím se, že takhle je už dávno onálepkovaná většina z nás, ale téměř nikdo si tu “svou” nálepku sám na čelo nepřiplácl.

         Své přátele a nepřátele si v dnešní době doslova vybíráme. Částečně si je sami v sobě i vytváříme. To asi platilo do určité míry vždycky, ale nikdy to nebylo tak snadné a zdánlivě bez důsledků jako dnes. Přátelství, neshody a spory jako kdyby přestaly vznikat. Budí dojem, že tu jsou samy od sebe. Ale to je omyl. Vznikají skrze nás a mezi námi stejně, jako tomu bylo vždycky. Jen se přitom mnohem méně díváme jeden druhému do tváře.

         Stejně jako vždy i teď na nás závisí, jak velká bude šíře změny, která se tím udává a čím nakonec jeden pro druhého budeme. Zkouším si připomínat, že každý z nás je uzlíkem v tkanině společnosti… a každý z nás je pro své okolí někdy spojem, jindy trhlinou. Není možné být vždy jenom jedním, ale je možné si to uvědomovat a zařizovat se podle toho ve vztahu k sobě i k druhým

     

    Text: Věra Vávra 

     

     


     

     

    Postřehy (z) Vimperska:

     

    1. Cesty přátel

     

    .

    Sdílet