szpuk2

Miniatury: Cesty nevyzpytatelné

Cesty nevyzpytatelné

 

(nesouvislé dialogy a postřehy aneb hříšní lidé našich hor)

 

 

     Nedávno jsem jel ze Stach stopem. Zastavil mi syn hajného z někdejších Starých Hutí, musel být starý jako já, ale vypadal mladší, vyprávěl mi, že ještě v roce 1972 chodil do jednotřídky na Nových Hutích, v zimě tam  jezdil z hájovny na lyžích. V celé poslední jednotřídce (1. – 5. třída)  bylo jen 9 dětí. Od roku 1973 školu na Nových Hutích zrušili. Učil je nějaký Lažnovský, co bydlel u Hrabic nad Vimperkem. Jezdil na Nové Hutě denně na motorce, snad jen uprostřed nejhorší zimy využíval služeb autobusové dopravy. Někdy se opozdil. Kluci hlídali, kdy se objeví se svou motorkou na silnici.

 

***


     „‚Vy volové v pravým slova smyslu!‘ nadával nám,“ líčí v Píčpitu starší muž zážitky ze své školní docházky. „A pak nás mlátil kostěnými brýlemi do hlavy. Vilém Tláskal. Shořela mu chalupa. Nebo ta Ruska Szabó. Vytáhla placatku, zapila prášky a: ‚Nerozčilujte se pro blbost druhých!‘ Bydlela v lampasáckém paneláku. Nosila velký klobouk, já se jí smál. ‘Marek, já vás musím zbít!‘ Obešla mě – to ještě byly ty zvedací lavice – bušila mně do zad, já koza a kůže, ona ruce jak párátka na špíz.“

 

***

 

     „Měl jsem na Poledníku deset psů,“ vypravuje v Píčpitu bývalý poručík proviantu. Má na ruce prsten s lebkou a veliké náramkové hodinky. „První dostal nažrat pes. A to byly konzervy! Vojáci to žrali. Kdo přišel z vycházky, první šel do psince, vystříkat kotce. Psovodi psy leccos naučili. Byl tam pes, co před ním nikdo nesměl plivnout. Nebo je naučili na brigadýrku. Pes, kterej měl zásluhy, se nesměl zabít. Taky se stalo, že psovod dostal psa domů. Ale málo. Jako třeba Aran – pro něj si chodili policajti, když měli problémy.“

 

***


      „Byl to zaoceánský námořník,“ vypravuje Pošťák. „Smál se těm říčním. Myslím, že se jmenoval Pepa. Pepek námořník. Potkal jsem ho ve Zlaté Hvězdě. Ptal se kudy do Jaroškova do pneuservisu. Bouchla mu guma, volal dokonce vimperské policajty, pomohli mu přezout. Tak jsem brnknul Honzovi Kurzovi, hned jsem mu poděkoval, to by každý pro cizince neudělal.“

 

     Dlužno dodat, že jsem pak Pošťáka a námořníka Pepu potkával po několik dní na vimperských ulicích. Napadla mě slova z Písma: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Pluli vimperskými průplavy jak námořníci na Rimbaudově Opilém korábu. Chyběla jen vlajka nějaké neutrální země. Námořník se po několika prokalených dnech svěřil Pošťákovi, že potřebuje ženskou. Markéta, co bydlela nad hospodou nad Korejí, se uvolila, že mu bude dělat společnost.

 

     Pošťák byl rád, že se sveze. Volant a plná nádrž nabízí volnost. Krajina se otevřela jak kniha, kterou listuje vítr sem a tam. Námořníkovi už bylo víc, nevydržel tolik a naříkal si: „On mě vláčí… On mě chce okrást o benzín.“

 

     Nastal poslední den. Námořník se chtěl vypravit zpět do Prahy, odkud pocházel. Markéta se rozhodla ho doprovodit. Leč stav námořníka nedovoloval, aby usedl za volant. I naložila ho Markéta s Pošťákem do kufru jeho škodovky. Proč ho tenkrát neposadili na zadní sedačku, nemám tušení. Za volantem zaskočil Pošťák – bez řidičáku, po sedmi pivech. A dořídil to až do Volyně.

 

 

 ***

 

      „V Novým Mexiku jsem byl záletníkem – novicem,“ vypravuje nám Na Koreji Jánek Metyš z Karpat. „Oni mě chtěli knězem.

     ‚Do toho nejdu,‘ řek jsem jim.

     ‚Tys výjimečný. A my si na tom založíme byznys. Chce to po tobě církev,‘ dodali výhružně.

     Jel okolo týpek.

    ‚Jedu do Mexika,‘ oznámil mi. ‚Pojedeš se mnou? Nemohu řídit, budeš řídit ty.‘

    A tak jsem jel pětset kilometrů bez řidičáku.“

 

***

 
     Scházíme s Pošťákem z Churáňova. Pošťák chrchlá, kašle, chvílemi se zdá, že zvrací.

      „Co to je?“ děsím se.

    „To nic,“ uklidňuje mě Pošťák. „To je Vlažňákův syndrom.“

      „Vlažňákův?“

      „Martin Vlažný,“ vysvětluje Pošťák. „Strakonický ožrala. Ohromný chlap. On takhle po ránu kašlal, za chůze zvracel, my se děsili: Co ti je? A on: to nic, to je v pohodě. Pobýval na čas i v Itálii. V Neapoli fungovaly squatty, kde žila spousta punkerů ze Strakonic a z Orlové. Jednou šel opilý někam v Pompejím. Byla tma, on na šrot. Vtom ze tmy dostal ránu pěstí. Zůstal ležet, asi i omdlel. Ráno se vzbudil a viděl, že leží na okraji propasti. Ještě krok a zřítil by se dolů. Vlažňák měl nádhernou milou, Mařenku. Měla s ním dvě děti. Pak ho poslala k šípku, protože kalil i smažil. Nějaký čas jsem u Mařenky bydlel. Jednou večer se ozval zvonek. Vzal jsem sluchátko. ‚Kdo je tam?‘ zeptal se zdola od vchodových dveří Vlažňák. ‚Pošťák.‘ ‚Cože?! Já tě zabiju.‘ No co, musel jsem ho pustit dovnitř. Těch osm pater, která vyjížděl výtahem nahoru, trvala věčnost A hned by se na mě vrhnul. Ale Mařenka, takové tintítko, na něj vzala váleček. Jen ta na něj platila.“

 

 

***

 

       „Tys byl v blázinci,“ říká mi Magdon. „Já zase byl bacilonosič. To je podobné. Zavřou tě na izolaci, a víš, co to je pro šestiletýho kluka? Taková samotka. Ale přišla pod okno babička a hodila mi tam přes balkón autíčko na klíček. Byla to stará Pragovka. Dodnes ji vidím.“

     „Cesty lásky jsou nevyzpytatelné,“ říkám mu. „Nejvyšší pracuje s našimi průsery, jsou to jeho hrací kameny, s nimiž se trpělivými tahy propracovává k cíli. My z naší strany nevidíme nic. Dokonce jedeme bez řidičáku a o cíli Nejvyššího nemáme ani potuchy. Je snad řidičák zárukou, že se nám na cestě nic nestane? Unášeni vášněmi, pády a povstáními snažíme se dělat tempa. Stejně nám pak někdo musí hodit záchranný kruh.“

 


 

 

MINIATURY Romana Szpuka 2019: 

 

 

1.  Posed u Modravy 

2. Výstup na Stožec

3. Dlouhé zimní noci 

4.  Předjarní povídání 

5. Jarní vítr 

6. Náušnice paní Zajícové

7. Soumrak na Šeravě 

8. Hle, dělám věci nové 

9. Fragmenty

10. Kohout 

11. Svár zimy a jara

12. Jepičí láska

13. Hadí vrch

14. Voda, voda

15. Čtení v kavárně na Dvorku

 

 


 

  

MINIATURY Romana Szpuka 2018 : 

 

 

1.  Loučení s Friederike

2. Krátká zastavení   

3. Oheň tání 

4. Nesouvislý dialog  

5. Něžné objetí

6. Mráz a srdce

7. Tichá křídla

8. Co si myslí planety 

9. Bezejmenný potok 

10. Pouť okolo andělky 

11. Město je jiné 

12. Osamělci 

13. Staří a mladí 

14. Zpáteční cesta 

15. Chodím furt v pantoflích 

16. Toto místo 

17. Celé jaro  je erotické  

18. Na Brantlově dvoře

19. Socha Rodina 

20. České středohoří a Šumava 

21. Hýlové a blesk  

22. Bělásek a děti  

23. Omývání barev 

24. Bolest křídel  

25. Slunovratova noc 

26. Květina nezradí svůj květ

27. Barvy čaje  

28. Ještěrčin ocásek 

29. Střet dvou vášní 

30. Zatmění  

31. Pavlínka

32. Perseidy 2018

33. Sarančatům sklaplo

34. Prokletí milenci 

35. Zanechávaje příbytek otevřený  

36. A měla jsem tě ráda? 

37. Vážka rudá 

38. Kohlschachten  

39. Na cello hraješ 

40. Zlatá a černá 

41. Panta rhei

42. Palvínov a Vatětice

43. Říjnové květy jahod 

44. Vratká lávka slov 

45. O solitude 

46. Listopadové toulky 

47. Zasněžené město 

48. Přebrodit Křemelnou

 

 


  

MINIATURY Romana Szpuka 2017 :

 

1. Uplakaný čert

2. Hrušky 

3. Vánoční vzpomínka

4. Co všechno ten nástroj dovede

5. Nešahej na ten sníh

6. Otto Hrdina

7. V údolí Losenice  

8. Pavoučice sněžn 

9. Šla Kačenka podle vody

10. Vzpomínka na Krýmuse

11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati

12. Letící oblaka

13. Pan Kodýdek

14. Cesta pulsu

15. Život a smrt

16. Deštníky

17. Poklady

18. Krucifixy

19. Velikonoční vejce

20. Koza v kapli

21. Kolečka vypálené trávy 

22. Boubínská noc 

23. Ovečky

24. Bratři Kazarovi  

25. Domov

26. Táta 

27. David je fatalista

28. Noční bouřka na Boubíně 

29. Fenka a okoun 

30. Duha 

31. Cestou z Najmanky na Radost 

32. Žluna 

33. Rehabilitace 

34. Bez střechy

35. Jako bílý šátek 

36. Nepoučitelní 

37. Dobršská brána 

38. Hvězdy a psík 

39. Malá ťapkající holčička 

40. Zářijové plody 

41. Buchingerův dvůr  

42. Pouť na Luzný 

43. Jaké má oči?  

44. Nejmanka u Hrbu  

45. První sníh  

46. Úplňková noc 

47. Jepice 

48. Herwart a Empedokles 

49. Dálky na dosah 

50. Lidská zima

51. Gráve Gabréta 

52. Flöhturm 

53. Blízkosti opuštěných

 


 

 

{jcomments off}