Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Plastici, Havel, Charta a STB...


     

    Výjimeční Šumaváci Hogn.de /  www.sumava.eu  

     

     

     

    Petr Hrach - karikaturista

     

    Rodák ze Sušice, chartista a věčný bojovník.

     

     

     

     

    Vaše minulost je pestrá, pomalu ani nevím, kde začít. Možná, kdy jste začal s malováním?

     

    S malováním jsem začal už jako malý kluk. Je pravdou, že nejdříve jsem spíše modeloval a až poté začal malovat. Ve čtvrté třídě, za doby pana ředitele Františka Buchty, jsem se zúčastnil soutěže v modelování a vyhrál jsem první cenu. Na základě toho mi pan ředitel sehnal modurit, který byl v té době těžko k sehnání a vložil do mě první naděje a touhu něco dokázat. Velice jsem si ho vážil. Začal jsem pro něj modelovat a on moje výtvory posílal na různé soutěže, tenkrát i do západního Německa. Úspěchy se dostavily a v roce 1966 – 67 jsem vyhrál v západním Německu první cenu.

     

    Pan ředitel Buchta byl pro mě, a nejen pro mě, neobyčejný člověk. Známý je jeho přístup k žákům a jeho citát římského filozofa Quintiliana, který skvěle vyjadřuje jeho povahu: „Nejvíc je třeba věnovat se tomu, aby se učitel stal důvěrným přítelem svých žáků a aby ho při vyučování nevedla jen povinnost, ale i láska.“ Byl jedním z těch, kteří se zasloužili o opětovné navrácení sochy T.G. Masaryka před ZŠ v Sušici, měl svůj podíl na přejmenování školy z názvu Zdeňka Nejedlého opět na školu T.G. Masaryka. Bohužel v té době nebyly tyto kroky právě populární a tak byl v roce 1970 vyhozen z místa ředitele naší základní školy.

     

    Tenkrát mi to bylo moc líto, a protože jsem věděl, že měl pan ředitel rád lvy, jako krále zvířat, vymodeloval jsem pro něj lva s velkou hřívou, daroval jsem mu ho a tím jsem s modelováním skončil. Dostal jsem od něj tehdy krásný děkovný dopis, který mám dodnes schovaný. 

     

     

     

     

    Teď se dostáváme k období, kdy jste modelínu vyměnil za tužku?

     

    V 7. třídě jsme s kamarádem vydávali školní časopis, který se jmenoval  ŠTK (školní tisková kancelář). On byl přispěvatelem článků a já jsem k tomu dokresloval obrázky a karikatury. Zjistil jsem, že tohle mě baví. Kreslil jsem si tam ty svoje panďuláky.

     

     

    Šel jste po skončení školy studovat právě kreslení?

     

    Mojí první osudovou chybou bylo tehdy odmítnutí studia na střední umělecké škole, na kterou mě chtěli vzít bez talentových zkoušek na základě mých dosavadních úspěchů v umělecké tvorbě. Jelikož  jsem měl silné citové vazby na rodiče a rodné město, rozhodl jsem se, že zůstanu v Sušici. A tak jsem skončil na SZTŠ .Osud to tak zamíchal, že jsem  nakonec pracoval v Papu jako topič.

     

     

    Co jste tehdy dělal ve volném čase?

     

    V té době jsem měl potřebu jako ostatní mí kamarádi nosit dlouhý vlasy, džíny a poslouchat rockovou hudbu, jako například kapelu Plastic People. Měl jsem velkou spoustu kamarádů, se kterými jsme se scházeli na koncertech a různých vystoupeních v Chomutově, ale i jinde. Ta hudba se nám strašně líbila. Těm nahoře ne. Skupina  Plastic People byla pražská rocková kapela, která patřila mezi protagonisty undergroundu (neoficiální kulturní proud) v letech 1968 až 1988 a v 70. a 80. letech často byla spolu se svými fanoušky perzekuována a vězněna.  Ani mně se tehdy nevyhnuly sankce a v té době jsem se prvně seznámil se Státní bezpečností.

     

     

     

     

     

    Jaké jste měl s nimi zkušenosti a jak moc jste byl perzekuován právě Vy?

     

    Poprvé si pro mě do práce přišli dva příslušníci. Jak už to tak bývá, jeden hodný a jeden zlý. Tenkrát jsem neznal jaká  mám práva a jak se můžu bránit. Vysvětloval jsem jim, že neděláme nic  špatnýho, že Plastici sice v jejich očích  vypadají jako opice, hrajou pro ně asi příšernou hudbu, která se jim zřejmě nelíbí, ale nikomu tím neškodí a nikomu neubližují. Nikdo z STB nedokázal pochopit, jak je možné, že se na jejich akce sjíždí tolik lidí. Tvrdili nám, že nás musí někdo organizovat a že ví, že nás organizuje Západ, který chce republiku naleptat zevnitř. Nebylo možné jim vysvětlit, že tuto hudbu poslouchají i intelektuálové. Jezdil na ní například filosof Jiří Němec s manželkou Danou, publicistka Petruška Šustrová a další.

     

    Vyhrocená situace začala v roce 1973. Skupina Platic People nesměla prakticky vůbec vystupovat a v roce 1976 byli členové kapely postaveni před soud. Část kapely byla puštěna z vazby, tehdejší saxofonista Brabenec byl odsouzen k nepodmíněnému trestu 8 měsíců odnětí svobody a manažer kapely Jirous odešel od soudu s 18 měsíčním trestem. Z protestů proti tomuto rozsudku vznikla iniciativa Charty 77. V té době, kdy už byly překročeny pomyslné meze komunistického estabilishmentu, začal právě Václav Havel a Jiří Němec (psycholog, filosof a publicista) shromažďovat kolem sebe intelektuály a zároveň spolurežírovat kampaň na její obranu. Vzniká Charta 77, jejímž prvním mluvčím byl Václav Havel, doktor Jiří Hájek a profesor Jan Patočka.

     

     

    Bylo Vám tehdy 27 let, podepsal jste Chartu. Čekaly vás nějaké další sankce?

     

    Chartu 77 i tenkrát v Sušici podepsalo 12 nebo 15 lidí. Sušice byla tenkrát hned na druhém místě za Prahou, v počtu chartistů na počet obyvatel. Tím jim nahoře došla trpělivost, udělali akci Asanace, což bylo vyhnání všech těchto nepohodlných lidí do zahraničí. Ze Sušice pod nátlakem tři moji kamarádi Chartu odvolali, zbytek se odstěhoval  do Rakouska a já jsem tu zůstal sám.  Jedním z důvodů, proč jsem neodešel byla moje matka, o kterou jsem se musel starat a ten druhý? Říkal jsem si: pokud jsem něco podepsal, tak si za tím budu stát a nebudu nikam utíkat.

    Tím samozřejmě začal pro mě zákaz účastnit se kulturního dění, nemohl jsem  publikovat své obrázky, nikdo by mi to v té době nevydal. A logicky následoval jeden výslech za druhým a před každým státním svátkem jsem byl odvezen na Bory, kde jsem musel strávit 48 hodin. Jednou se stalo, že v době, když jsem byl zavřený, přišli  k nám domů, donutili matku, která se jich ptala co tam dělají, aby je pustila dovnitř, prohledali kompletně celý byt a žádali jí o vydání všech písemností politického charakteru. Matka jim tvrdila, že doma mám tak akorát dopisy od holek. Tenkrát jí zranili a zbaběle utekli.

     

     

    Dá se vůbec tahle Vaše tehdejší situace nějak odlehčit?

     

    Možná jednou humornou historkou  s příslušníkama.  Často jsme se jim snažili vysvětlit, proč takovou hudbu posloucháme, proč se nám líbí. Mluvili jsme o kapele Plastic People, Karásek, Umělá hmota… a několikrát padlo jméno Frank Zappa.  A u jednoho toho výslechu se na mě ten jeden policajt podívá a říká: „ Pane Hrach, vy znáte toho Zappu?“ Já jsem tu otázku chápal, jako třeba znáte Beatles, nebo tu muziku a tak nic netušíc, říkám znám Franka Zappu.   On se na mě vážně podíval a říká: „Tak podívejte se, až ho někde potkáte, tak mu řekněte, ať se u nás zastaví, rádi s ním popovídáme.“ ( Mimochodem, dopis od Franka Zappy mám dodnes v šuplíku)

     

     

     

     

     

    Byla to doba nejenom zášti a zloby, ale i životních událostí?

     

     Tenkrát jsem se oženil, bylo to moje první manželství a bydlel jsem v Praze. Moje první žena byla také chartistka. I ona byla perzekuována a následně zavřená asi na 8 nebo 12 měsíců kvůli básničkám na Brežněva. Díky tomu, že byla chartistka, seznámila mě s pražskou špičkou například s panem Václavem Havlem, jeho ženou Olgou, s Nikolajem Stankovičem a Olgou Stankovičovou. Každý čtvrtek jsme se scházeli v hospodě u Bohouše. Rok 1988-1989 jsme s manželkou slavili Silvestra u Lenky Procházkové (spisovatelka), v jejím pražském bytě a najednou přišel Jiří Bartoška.  Já se jí tehdy ptal, co ten tady dělá a ona, že to je kamarád V. Havla.  Seznámil jsem se tam ten večer s herečkou Milenou Dvorskou a opět jsem měl možnost vidět se s Václavem Havlem a Olgou.

     

     

    Vy jste ale v Praze nezůstal. Pohyboval jste se mezi smetánkou, proč jste se vrátil zpět do Sušice?

     

    V červnu 1989 jsem se rozvedl a rozhodl se vrátit se zpět do Sušice. S tím, že budu bydlet u matky a nastoupím zpátky do kotelny v Papu. Jenže to byl kámen úrazu. Dostal jsem zákaz práce na klatovském okrese. Jakmile jsem vyslovil svoje jméno, žádné zaměstnání nevyšlo. Neměl jsem práci, neměl jsem šanci nikde dělat. Pak jsem sehnal brigádu na měsíc v Hrádku v obalovně. To byla hrozná práce, asfalt, smrad a špína. Jednoho dne si tam pro mě přijeli dva elegantně oblečení páni. Požádali mě, abych se oblékl a jel s nimi. Často si pro mě takhle přijeli do práce, tak mi to ani nepřišlo divný. Posadili mě do Volhy, a já si říkal, když pojedeme doleva, tak je to špatný, to pojedeme na Klatovy nebo na Bory. Když to ale bude doprava, tak to je do Sušice, tam mě budou držet pár hodin a pak mě pustí a budu to mít blíž domů. Najednou jsme přejeli Sušici a jeli jsme dál. Jeli jsme na Dlouhou Ves na Rejštejn. Odvezli mě až do Amálina údolí, kde mělo vnitro chatu.  Výtahem jsme vyjeli do třetího patra, tam mi nabídli pivo, vodu, kávu, colu, limonádu. Představili se mi a zeptali se, zda vím, nebo tuším, kdo teď převezme moc.  Bylo krátce před 21. srpnem. Já na ně zůstal koukat a říkám, kde? tady? A oni: no, v republice. Tohle tady všechno půjde do háje, to víme všichni, to je naprosto neudržitelný. My si myslíme, že to bude Obroda. Obroda byla skupina okolo Charty , která se rekrutovala z chartistů, nicméně to byli bývalí osmašedesátníci a komunisti. A to by jim vyhovovalo. Já jsem řekl, že to netuším, že jsem přerušil styk s Prahou a oni mě odvezli zase zpátky do Sušice.  Když jsme se loučili,  zeptal jsem se, jestli můžu kolegům z Klatov říct, že tady byli. A oni jo a řekněte jim, že jim vzkazujeme, že jsou to pěkní partyzáni, co tu s vámi dělají. Povedlo se, že zrovna druhý den přijeli ti klatováci a odváželi mě k výslechu a já říkám, nepřeháníte to už? Včera jsem byl u výslechu, dneska jedu k výslechu.  Byli celí překvapení a ptali se, jak včera? My jsme tu pro vás byli minulej tejden. To jo, a včera tady taky byli z Prahy. Ti se zarazili a koukali na mě. Včera tady byli kolegové z Prahy? Z Bartolomějský? A co říkali? A já, že jim mám vyřídit, že jsou pěkní partyzáni. Tak zastavili auto a poslali mě z auta pryč.

     

     

    Následoval listopad 89, pro Vás asi oddech, znovuzrození, je to tak?

     

    Listopad 89 byl pro mě rozhodujícím rokem. Mohl jsem si konečně vybrat práci. Vrátil jsem se do kotelny v Papu.  V té době jsem  si psal nějaký povídky a pohádky a maloval svoje panďuláky.

    Teprve naplno  jsem se kreslením začal živit až na radu mojí druhé manželky. A protože je tu se mnou, může se k našemu seznámení vyjádřit sama.

    „Seznámila jsem se s Petrem přes inzerát a nejdříve jsme si  psali dopisy, protože on tehdy neměl mobil a napsal mi, že mimo kreslení i píše. Tak jsem si říkala, to bude chlap pro mě, protože ty samý zájmy jsem měla i já. Když mi pak Petr přečetl svoje literární pokusy a ukázal mi ty obrázky, a protože já jsem celý život dělala učitelku výtvarné výchovy, tak jsem říkala, Petře, ty povídky nejsou špatný, ale ty líp kreslíš.

    Tenkrát mě Petr poslechl, nasměroval se na kreslení, zkusili jsem poslat  pár jeho obrázků do Klatovského deníku, obeslali jsme pár redakcí a všude jsme se setkali s pozitivní odezvou. Tehdy už Petr kreslil spíše kreslený humor a četnost otiskování se zkracovala z jednou za měsíc, na jednou za týden.  Zpočátku jsme každý obrázek oslavovali.  Začal mít svoje vtipy každou středu v Klatovském deníku, v Křížem krážem, na Slovensku v časopise Woloviny a dříve i v časopise Trnky Brnky.

    Tehdy jsem řekla, Péťo ty jednou budeš mít tolik práce a budeš muset tolik kreslit, že budeš nadávat, protože nebudeš mít čas na nic jiného a ono už to tady je.“

     

     

     

     

     

    Malujete především kreslený humor. Máte nějaký svůj vzor?

     Jako vzor v malování mám Nepraktu. Ten se mi strašně líbí. Obdivuji jich víc, ale Neprakta je pro mě určitě jednička.

     

     

    Malujete kromě vtipů i jiné obrázky? Nepřemýšlíte například o ilustracích ke knihám?

     Nabídky na ilustrace jsem již dostal. Je to pro mě velká výzva, neboť je to mnohem náročnější.  Nakreslit obrázek k povídce v časopise Myslivost, nebo Zahrádkář, dá více práce. Tam si nemůžu malovat ty svoje panďuláky.  Musel jsem se naučit i na počítači, abych mohl s redakcemi komunikovat.

     

     

    Jak vypadá život karikaturisty?

     

    Když to vezmu hodně dopodrobna, tak ráno vstanu, udělám si kafe a lehnu si znovu do postele. Manželka mi udělá snídani, já posnídám v posteli, pak pustím počítač, přečtu si co je nového, vezmu si tužku a kreslím. Buď něco, co už mám v hlavě připraveného, nebo co mě konkrétně napadne po přečtení zpráv.

     

     

     

     

     

    Je těžké vymyslet vtip, nebo vám skáčou do hlavy samy?

     

    Na  vzniku textu vtipů se podílím s manželkou. Jednoho něco napadne, druhý to doplní.  Někdy je o texty docela boj a stane se i to, že nemáme stejný názor. Když už jsme bezradní, vezmeme si tři absurdní slova, která k sobě absolutně nepatří (tygr, pivoňka, ateliér) a vymyslíme vtip.

     

     

    Dá se odhadnout, kolik nakreslíte vtipů denně, za týden?

     

    Já kreslím strašně pomalu.  Když nakreslím dva, tři obrázky týdně, tak to jsem rád. Je pravda, že textů máme většinou víc, třeba i dvacet vtipů do foroty a někdy máme období, že není nic.

     

     

    Dokážete nakreslit vtip na jakékoliv téma?

     Vyloženě nerad kreslím auta a architekturu. Nakreslím zpaměti cokoliv, jakýkoliv zvíře. A rád kreslím neobvyklé věci.

     

     

    Kreslíte doma, nebo třeba v ateliéru, který vlastníte?

     Odpovídá manželka:

    „Já kreslím nebo učím přes den v ateliéru, Petr kreslí doma. Nemá rád terpentýn, který je tady v ateliéru cítit a dělá se mu z toho zle. Pro mě je to zároveň výhoda, že se hrozně těším, když přijdu z práce domů, co Petr namaloval. Pořád se mám na co těšit. Většinou jsem nadšená.

     

    Pochvala na závěr od vlastní manželky a první kritičky.

     

     

    Děkuji za krásný rozhovor.

    Lenka Doubková

     

     

     

    Sdílet