Narozený ve městě smrti

 HOGN.DE / SUMAVA.EU

 

 

Narozený ve městě smrti

 

 

Už po 24 let zásobuje ukrajinské nemocnice lékařskými přístroji německý spolek “Akce Černobyl – aktivně pro lidi z Ukrajiny“ z Pfreimdu v Horní Falci. Kvůli nepokojům na Ukrajině se letos poprvé žádný konvoj nekonal. V polovině září se 22 členů spolku přeci jen rozhodlo, zásobovací akci uskutečnit – reportáž z této cesty přináší Robert Grantner a Julia Häglsperger.

 

 

 

“Bude to pro vás šok”, říká nám Dr. Josef Ziegler, když právě prřcházíme ke vchodu porodnického oddělení nemocnice ve Slawutytschi. První světlo světa zde novorozenec spatří v zchátralém paneláku z roku 1986. Věechny budovy tu vypadají stejně, město bylo kompletně naplánováno na rýsovacím prkně a vydupané ze země po černobylské jaderné katastrofě. Zde měli žít lidé z evakuované zony, a také lidé, kteří měli za úkol zničený reaktor zakonzervovat – takzvaní „likvidátoři“. Za tím účelem byla provozovatelem elektrárny (který zaroveň financoval stavbu města) vystavena nová železniční trať Slawutytsch – Černobyl. Město je také nazýváno městem smrti.

 

 

 

 

Vnější zeď porodnice je oprýskaná větrem a povětrnostními vlivy, zábradlí podél schodů je rezavé. Dokonce i socha matky s dítětem před budovou působí bezútěšně. Jeji pohled směřuje do prázdna. Vstupujeme do budovy. Inkubátor darovaný v předchozím roce je jediným elektronickým přístrojem. Je šero, na chodbách je sotva vidět. Je tu úplné ticho. Také typický nemocniční odér zde chybí. Přesto jsme tu správně. Primář jde vpředu a ukazuje nám cestu. Působí nervózně. Za ním jde Dr. Josef Ziegler, předseda spolku “Akce Černobyl” a současně vedoucí humanitárního konvoje. Už skoro čtvrtstoletí přiváží medicínské pomůcky na Ukrajinu. Zde ve Slawutytsch je teprve podruhé. Vše je zrezavělé, bílá barva se olupuje. Pod operačním stolem je modrý smaltovaný lavor.

 

 

“To je ten inkubátor, který jste nám minulý rok přivezl”, ukazuje primář na přístroj, připomínající malý inkubátor.Je to jediný elektrický přístroj v této místnosti. Ale ani vedle to nevypadá lépe. Gynekologické křeslo, starý smaltovaný lavor, malé elektrické topení a rezavé umavydlo na zeleně obložené stěně. Víc toho tu není. “Přáli bychom si ještě jeden inkubátor, bylo by to úžasné! A také bychom potřebovali nový operační stůl pro císařské řezy.”

Zatímco scházíme dolů zelenou nemocniční chodbou podél dřevěných dveří, které již dávno ztratily svou barvu, máme čas k přemýšlení. Jak je tu vše jiné, jak dobré je to u nás doma. Poté se otevírají dveře – operační sál, tedy alespoň tak je nám to řečeno. Sami bychom jistě tuto prázdnou mistnost se zeleným linem jako operační sál neidentifikovali. Molitan vykukuje z koženého potahu operačního stolu. Dvěma okny proniká dovnitř trochu světla. V jednom koutě stojí instrumentární vozíky, na nich pak leží jen několik předmětů, které alespoň částečně připomínají nemocnici. Naproti v druhém koutě stojí velké přístroje. Jsou přikryté a evidentně mimo provoz. A vprostřed místnosti tu stojí stůl, na kterém primář operuje a provádí císařské řezy. Je rezavý, bílá barva se olupuje a pod ním stojí opět modrý smaltovaný lavor, do kterého teče během operací krev. Dr. Josef Ziegler odkrývá roušku, pod kterou se schovává trhlina v koženém potahu stolu s vyčnívajícím molitanem na němž je během operací zachytávána krev.

 

 

 

 

To je ten “šok”, o kterém Dr. Ziegler mluvil. Ale nikoliv jen náš, ale také jeho.“O tom vůbec nemusíme mluvit – je to zcela jasné. Tady teče dovnitř krev i sekret ” a ukazuje na trhlinu v operačním stole: “ To nelze za žádných okolností udržet sterilní.”

Tohle jsou okamžiky, které 73-letého Dr. Josefa Zieglera každoročně znovu motivují vydávat se na strastiplnou a dlouhou cestu. 4.500 kilometrů pak stojí na tachometru po osmidenní cestě.

“Když tohle člověk vidí, tak je jasné, že je zde naše pomoc více než zapotřebí. A potom to také člověk dělá rád.”

 

Poté, co jsme po půl hodině opustili nemocnici, plánoval dr. Ziegler v duchu opět novou cestu. Musi se sem zase vrátit. Příští rok, s novým operačním stolem.

 

Robert Grantner a Julia Häglsperger

 

Překlad MUDr. Rudolf Baloun

Stephan Hörhammer (hogn.de)