vimperk,jižní čechy,regionální zpravodajství,šumava

Pro Deana Reeda jsme k jeho osmatřicátým narozeninám udělali zápalkový ohňostroj 

Když zazpíval a k tomu nasadil svůj charakteristický plachý úsměv, klepaly se kolena fanykám v celé republice. Byl to idol. Pak ale zpěváka Václava Neckáře postihla mozková mrtvice. Přežil, ale už si nemohl vzpomenout na texty svých hitů. Úplně se vytratil z pódií a málem by se na něj zapomnělo. Teď si ale svou novou písní Půlnoční znovu podmanil i tu nejmladší generaci. Je znovu zpátky. „Těším se, jak píseň Půlnoční zazpívám desátého prosince i ve Vimperku," říká v rozhovoru pro www.vimperk.eu Václav Neckář.

Desátého prosince vystoupíte se svým bratrem ve Vimperku. Na jaké písničky se mohou diváci těšit?

Jsem rád, že jsem byl s bráchou pozván na ples do hotelu Zlatá hvězda. Doufám, že budou všichni plesat při našich hitech – Stín katedrál, Ša-la-la-la-li, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, Lékořice, Dr. Dam di Dam a jiných.

Zazpíváte také svou novinku Půlnoční?

Určitě, budu se snažit, abych vám v půl dvanácté zazpíval krásnou píseň Půlnoční.

Před osmi lety jste měl mozkovou příhodu. Jak byla cesta k nazpívání tohoto hitu?

Když za mnou přišli Dušan Neuwerth a Jaromír Švejdík z kapely Umakart, abych nazpíval písničku Půlnoční k filmu Alois Nebel, chvíli jsem váhal. Autoři pro mne byli velká neznámá. První kontakt ale udělal producent filmu Pavel Strnad s bráchou Honzou a Jan P. Muchow mu pak poslal demonahrávku Půlnoční. Bráchu píseň zaujala a po mém poslechu jsme se shodli, že bych ji mohl nazpívat. V lednu jsem ji natočil.

Jaké máte na tuto píseň reakce publika?

Mám radost, že publikum zpívá „Aleluja" se mnou. Po nahrávce se zvýšil zájem fanoušků i médií. Já jsem v pohodě, ale vyčerpává a zdržuje to mého bratra, který mi dělá mluvčího, dopisovatele, písařku, komunikátora a organizátora všech momentálních aktivit. Ale co by neudělal pro svého bratra...

Překvapilo vás, že se z ní stal takový hit?

Věděl jsem okamžitě, že je krásná, ale takové reakce jsem nečekal. Je od srdce a je v ní duše. Když jsem ji zpíval před lidmi poprvé, bylo to na křtu desky v Divadle Archa, tisíc lidí se mnou zpívalo refrén.

Po mozkové příhodě, kterou jste prodělal, jste zapomněl slova všech vašich písní. Jaké to je, učit se je znovu?

Učím se je znovu, zatím jich umím asi dvacet. Jde mi to pomalu, ale snažím se vybírat písně podle jejich obtížnosti. To však neznamená, že jsou jen jednoduché. Zpívám na koncertě s Bacily i docela složitou píseň Planetárium nebo Lásku ztracenou. Balady Můj Taxis, Píseň pro jockeye nebo Odejdu také nepatří mezi jednoduché věci. Muzikanti z kapely Umakart mi navíc nabídli, že pro mě napíšou celou desku. Nabídku jsem přijal. Dohodli jsme se se Supraphonem, a když všechno půjde podle plánu, začneme točit začátkem příštího roku. Doufám, že tu porci slov zvládneme. Momentálně si pouštím jen své písně, protože si je musím stále opakovat. Kdybych měl čas, tak si rád poslechnu Stouny, Beatles, Cliffa Richarda, Cohena, Donovana, Tinu Turner, Beyoncé, R. E. M., Pink Floyd, Queen a samozřejmě spoustu dalších i našich interpretů. Z těch mladých se mi líbí třeba Gábina Gunčíková a David Spilka.

Relaxujete před představením?

Před každým představením si musím vždycky tak na půl hodinky lehnout a zavřít oči. Teprve pak můžu na pódium. Relaxuji. To víte, ty své staré kostičky si po tolika letech harcování na našich silnicích musím srovnat.

Jak často teď vystupujete?

Celé léto o víkendech, na festivalech v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Také jsme hráli na náměstích na Letních slavnostech, které pořádalo Rádio Blaník.

Co dneska děláte, když nezpíváte? Jak trávíte svůj volný čas?

Pokud mám čas, sháním dárky pod stromeček.

Vzpomenete si na svoje vystoupení z roku 1976, kdy jste byl ve Vimperku s Deanem Reedem?

Na koncert v amfiteátru ve Vimperku si vzpomínám rád, bylo to 22. září 1976. Ten den měl Dean 38. narozeniny. Na závěr koncertu jsme mu uspořádali zápalkový ohňostroj.

Pavel PECHOUŠEK, sumava.eu

Foto: archiv redakce