vimperk,jižní čechy,regionální zpravodajství,šumava

Vybral si zvláštní povolání. Někdo z něj má strach, jiný si před ním kleká, další si zaťuká na čelo. Šestadvacetiletý Jan Mikeš z Horosedel u Čkyně je farář. Svou první, jinak primiční, mši odsloužil v červnu ve Vacově. Další si odbyl i ve Čkyni. Proč si tuhle práci zvolil? Kdy se tak rozhodl? Co na to říkali rodiče? A jak se mu žije v celibátu? Odpovědi najdete v následujících řádcích. 

Co jsi říkal na účast na vacovské primici?

Upřímně musím říci, byl jsem mile překvapen, až zaskočen počtem lidí, kteří přišli, aby mohli se mnou oslavit první mši svatou. Před samotnou primiční mší jsem ještě netušil a ani jsem si nedokázal představit, že by vacovský kostel mohl praskat ve švech. A skutečně tomu tak bylo! V hrubých číslech mohu říci, že na této bohoslužbě bylo 700 zúčastněných včetně 50 kněží, jáhnů a bohoslovců. Pravdou je, že takováto účast velmi přispěla k slavnostnosti, důstojnosti a kráse této bohoslužby.

K čemu tě kněžské svěcení opravňuje?

Devět měsíců jsem měl možnost vykonávat jáhenskou službu a prakticky jsem mohl vysluhovat křty, svatby, pohřby a také vykonávat bohoslužby slova, laicky nazývané též „krátké mše." Po kněžském svěcení se mé kompetence ještě zvětšily, a tak mohu zpovídat a slavit eucharistii, tedy mši svatou. Samozřejmě, že těch věcí, které jsou vlastní knězi, je mnohem víc, ale záměrně jsem zmínil svátost smíření a vysluhování eucharistie, protože jsou pro kněžství specifické, ba dokonce jsou natolik vlastní, že tyto dvě činnosti utváří identitu kněze.

Proč jsi neměl primici ve Čkyni?

V raných přípravách na primici jsem uvažoval o třech místech, kde by ji bylo možné primici uskutečnit: Horosedly, Čkyně, Vacov. A přestože jsem bral na zřetel na místa, se kterými jsem svázán, musel jsem však brát v potaz, jak je možné realizovat primici v tom či onom místě. Jako první vypadly ze seznamu Horosedly z hlediska náročnosti příprav. Dlouhou dobu jsem zvažoval pro a proti Čkyně a Vacova, až nakonec vše dopadlo, jak dopadlo. Je pravdou, že primice se má odehrávat v místě rodné farnosti. Ale i tak myslím, že primice ve Vacově byla v posledku oslavou čkyňské farnosti.

Budeš mít hodně netradiční povolání. Pamatuješ si na den, kdy ses pro něj rozhodl?

V dnešní době pro mnoho lidí v našem státě stále platí, že být knězem jde ruku v ruce s jakousi divností a totéž platí i o víře. I na mě působilo kněžství jako něco divného. Až postupným seznámením se s kněžstvím a úlohou kněze jsem pochopil jeho nezastupitelnou roli v dnešní společnosti. Den svého rozhodnutí si přesně nepamatuji, ale pamatuji si prožívání tohoto okamžiku. Rozhodoval jsem se v 18 letech, kdy je člověk plný ideálů, a bylo pro mě bojem učinit konečné rozhodnutí a vzdát se mnoha věcí jenom proto, abych se stal knězem. Ale v momentě, kdy se tomu tak stalo, jsem cítil svobodu a radost, což bylo silným impulsem pro další mé ubírání se po této životní cestě.
Musím ještě podotknout, že než jsem byl přijat do Teologického konviktu v Olomouci, což bylo bezprostředně po složení maturity, byl jsem otevřen i jiným povoláním, ale od okamžiku rozhodnutí a přijetí jsem považoval věc svého povolání za definitivní.

Co bylo impulsem? Jednou mi jeden farář říkal, že měl zjevení. Ty také?

Bohužel, žádné zjevení jsem neměl. Asi tě zklamu! V Bibli nacházíme mnoho povolání, kdy třeba Bůh se přímo zjevuje těm, které si volá ke své službě, příkladem může být patriarcha Mojžíš. A najdeme v ní i povolání, kdy si Bůh povolává, nikoli zjevením sebe sama, ale tím, že někoho přímo či nepřímo osloví. Povolaný pak i přes případnou nechuť Boží hlas uposlechne, jako příklad můžeme uvést proroka Jonáše, který je mi velmi blízký. Hlavním impulsem je však vždycky Bůh, který své služebníky povolává nejen zjevením, hlasem zaznívajícím v nitru člověka, ale též prostřednictvím druhých lidí. I tak může vypadat impuls, který dává člověku sílu, zříci se všeho a jít za Božím povoláním.

Od dětství jsi ministroval. Ovlivnili tě duchovní, kteří se ve Čkyni za tvůj život vystřídali?

Je jisté, že každý člověk, s kterým jsem se setkal, formoval můj život, tedy i mou cestu ke kněžství. A poněvadž jsem od dětství chodil na náboženství, do kostela a ministroval jsem, byli kněží působící ve Čkyni těmi, kteří mi ukazovali, kdo je kněz a co znamená být knězem. A faktem je, že vzor jejich kněžství jsem ocenil, až když jsem se rozhodoval o svém povolání.

Co tvoji rodiče a tvůj bratr? Jak se na tvé rozhodnutí tvářili?

Moji rodiče a můj bratr byli těmi, kteří při mně vždy stáli, ať bylo mé rozhodnutí jakékoli. Proto i přijmout mé rozhodnutí stát se knězem nebylo pro ně něčím příliš náročným. Musím říci, že jsem zvláště jim vděčný, protože oni mi často byli nápomocní při různých obtížích, kdy člověk má doslova chuť se vším seknout. Myslím, že bez rodinného zázemí by dnes vše mohlo být jinak!

Doufám, že se neurazíš, ale musím se zeptat. Tebe jako římskokatolického duchovního čeká celibát. Jak ses s tím, jako pohledný, švarný junák, smiřoval?

Jak se říká: „Celibát, nelíbat!" Tento slib bezženství, nebo plné odevzdanosti Bohu jsem složil při svém jáhenském svěcení a již 6 let před svěcením jsem měl možnost vyzkoušet si, jak to vlastně vypadá. Proto jsem neměl problém tento slib přijmout a také proto, že jsem tyto věci řešil již před přijetím do konviktu.
Každý člověk i kněz, je bytost sexuální. To znamená, že jsme od samotného Boha obdařeni sexualitou, kterou je třeba umět správně prožívat. Smíření se stavem celibátu jde v jedné linii s odevzdáním se Bohu. I celibát je totiž formou odevzdanosti, ke které Bůh dává sílu. Asi bych tento stav nepřijal, kdyby to bylo tak nesnesitelné, jak často říkají zlí jazykové.

Nikdy, ani na škole, jsi neměl pletky s holkou?

Věřím, že mnoho lidí by mé známosti zajímaly, ale tyto věci patří do intimní zóny. Jen bych rozhodně řekl, že nikdy jsem neměl pletky s mužem!

Co alkohol? K tvému věku přece tak trochu patří.

Význačnou roli ve mši svaté hraje víno, z čehož vyplývá, že církev alkohol nedémonizuje. Obecně lze říci, že i v případě alkoholu se jedná o Boží dar, který se nesmí zbožtit, tedy je potřeba užívat jej s mírou, zdůrazňuji s malým „m". A proto ho nevyhledávám, ani neodmítám, ale přistupuji k němu umírněně.

Ty teď sloužíš v Březnici u Příbrami. Jak se ti tam líbí?

Ano, již rok působím v Březnici u Příbrami, takže postupně se ze mě stává Středočech, ale srdcem jsem pořád na Jihu. Co se týče místních poměrů: Co do počtu obyvatelstva je Březnice velká zhruba jako Volyně. Religiozita odpovídá republikovému průměru. Co je však rozdílné, že poměrně velkou část věřících o nedělních bohoslužbách tvoří rodiny s dětmi. Z toho důvodu i farní život v Březnici je značně odlišný od Čkyně: Na faře se odehrávají pravidelná setkání různých věkových skupin. Práce s lidmi je obohacující, ale i namáhavá. Práce s církevním majetkem je jen namáhavá. Naštěstí ještě nemám jakožto kaplan na starosti žádnou materiální správu, proto nemusím nic opravovat.
I v církevním světě se dá postupovat v rámci hierarchie. Máš ambice stát se třeba biskupem, arcibiskupem atd. Je určitě krásné mít ambice i v rámci církevní hierarchie. Ale já se spokojím s tím, že jsem knězem. A stále se držím přísloví: „Kdo vysoko, myslí nízko padá!" Proto raději o svém postupu „výše" vůbec nepřemýšlím.

(pp)