.jpg)
.jpg)
| Na cestě do lidských srdcí |
| Občasník - Jan Tláskal - Talentované mládí Vimperka a okolí |
| Neděle 16. říjen 2011 10:59 |
|
jeden významný světový herec kdysi stál před úkolem ztvárnit slavného malíře Rembrandta. Ve své příslovečné umělecké preciznosti přemýšlel, jakým způsobem se dobrat toho, aby pro diváka z postavy vyzařovala její genialita, jak zahrát třeba okamžiky malířovy inspirace, tedy vzácné chvíle, které bývají vzletně nazývány políbením múzou. Dobře věděl, že nepřipadá v úvahu pustit se do díla např. s dávno překonanou, nicméně stále svádějící vypjatou patetičností, jaká měla své místo a opodstatnění snad jedině v éře němého a počátcích zvukového filmu a dnes by se jí dal zlákat nanejvýš možná nadšený ochotník. Kterého z hereckých výrazových prostředků tedy použít? Měl k dispozici Rembrandtovy autoportréty ... kde v nich však hledat stopy skutečnosti, že člověk náleží k vyvoleným? Jsou ukryty v očích? Mimice tváře? V gestikulaci, z níž může navíc obraz zachytit jen zastavený zlomek? Někdo by je tam možná spatřoval, ale skutečnost je jiná, mnohem prostší, ba pro leckoho asi i neočekávaná. Náš herec to velmi dobře pochopil a u diváků zvítězil – jeho Rembrandt se stal zcela obyčejným člověkem, na jedné straně bytostně zaujatým svým dílem a ve vší soustředěnosti zabraným do práce na svých plátnech, současně však jako kdokoli jiný prožívajícím bez sebemenší okázalosti vše, co mu v jeho době přinášel každodenní všední život. Kdybychom ho jako pro nás neznámého člověka potkali na ulici, netušili bychom, že jsme právě minuli velkého umělce. Nadání, talent ani genialitu zpravidla neprozrazuje samotná osobnost autora, nýbrž teprve jeho dílo.
Tento příměr mne napadl, když jsem se poprvé setkal tváří v tvář se skromnou modrookou blondýnkou Michaelou Bauerovou, již jsem do té doby znal jen prostřednictvím internetu coby autorku mnoha snímků, které mne, abych tak řekl, chytily za nejen fotografické srdce. Ani v tomto případě by jistě na základě osobního setkání nikomu nepřišlo na mysl, že tahle dívčina, která pracuje jako provozní vedoucí restaurace Miš–Maš, již od dětských let dokonale srostla s fotoaparátem, jenž se jí stal nerozlučným životním společníkem. Jeho prostřednictvím nás nechává nahlížet především do světa lidí, který pro ni představuje nejoblíbenější sféru fotografických námětů a je jí jakožto diplomované specialistce, absolventce Vyšší odborné školy sociální v Prachaticích, blízký i profesně. Prozradila však na sebe i další velkou životní lásku – rychlé motocykly. Někdo by si mohl položit otázku, jak jde život, který závratně letí na dvou kolech, dohromady s fotografováním. Právě tady ale lze odhalit kouzlo i pointu úžasného kontrastu, v jehož rámci Michaela své opojení rychlostí dokáže vystřídat chvílemi klidu, naprostého soustředění a plného ponoru do hry světel a stínů, ať už zamíří svůj objektiv v pravém okamžiku na roztomilé děcko, nastávající maminku či třeba pro změnu zajímavé zátiší, nabídnuté samotnou přírodou nebo s vrozeným výtvarným citem vlastnoručně naaranžované. V několika následujících snímcích se, milí čtenáři, můžete seznámit s malým průřezem Michaelinou dosavadní tvorbou. Nelze tu mimo jiné přehlédnout i velkou dávku hluboké tvůrčí pokory, s níž autorka k své práci přistupuje. Jak sama s vrozenou skromností říká, cítí, že se stále má co učit. Potvrzuje tím, že skutečně náleží k vyvoleným, neboť na rozdíl od těch, kdož si často o sobě tím více myslí, čím méně umí, pochopila, že právě tudy vede cesta k úspěchu, který v jejím pojetí znamená nacházet cestu do lidských srdcí ...
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
. Kromě této příležitosti se můžete se zlomkem fotografické tvorby Michaely Bauerové seznámit též ve fotogalerii v Kostelní ulici, kde vimperský fotoklub připravil v rámci své tradiční podpory mladých talentů malou výstavu. JT
|
| Aktualizováno Pondělí 17. říjen 2011 08:04 |
Milí čtenáři,
