Čemu se podobají sněhové vločky padající ve druhé polovině dubna? Jsou jako družičky, které si nevzaly dostatek oleje do lamp. Přišly pozdě na svatbu. Snesly se pod voňavé květy střemchy na svěže zelenou louku. Nenechaly se odehnat ženichem. Těch biblických bylo jen pět, tyto nebraly konce. Nedočkavě tančily ve dveřích do hodovní síně, protože čas této zimy se nenávratně krátil. Tlačily se jedna přes druhou a nakonec se přece jen navršily do až dvaceticentimetrové vrstvy. Ale svíce orchidejí prstnatce bezového už rozevřely své květy. Zdobily stůl svatebčanů. Sněhové vločky svou neopatrností ohnuly křehké lodyhy vzácných rostlinek. Jak smutný je pohled na převržené světle žluté a nachové svícny.
Svatba vysoko nad Amáliným údolím byla zaskočena. Oslavenci se nemohli radovat v pokoji. A já tu teď stojím uprostřed zpuštění. Slunce už svítí naplno, závěsy na vysokých oknech oblohy jsou strženy, sníh taje, ale už je pozdě, protože dílo zkázy dokonal. I slova jsou nahá, vyhnaná na území, kde nemohou přežít. Mlčím tedy, ale nechce se mi odejít. Nebo nemám k odchodu sílu. Říkám si: mohu přece kdykoliv. Ale to je jen iluze.
***
Na Knížecích Pláních se vítr ani nehne. Jen v údolí Vltavského potoka stojí tři srny. Jak se stmívá, cítím tíhu nebezpečí. Během večeře v Hájence mi vyprávěli místní, že za noci bývá slyšet vlčí vytí. Ale jako je obloha nevýrazná, také ticho je ve své beztvarosti těžké. Uléhám na lůžko v pokojíku nazvaném Jitřenka. Zatím se úplně nesetmělo. Obě okna mám dokořán. Za okny kvete planá třešeň. Mračna řídnou, objevují se hvězdy. Z dálky sem doléhá houkání sýce rousného. Jinak jsem úplně chudý. Poznávám, čím vším nejsem. Co všechno pro mě není povinná disciplína. Krása je odkládáním nadbytečnosti, říká Plotínos.
Usínání po odpolední jízdě na kole je blahem, to uvolnění svalů, myšlenek, prohloubení a zpomalení dechu. Cítím hlubokou vděčnost, protože nic z toho není samozřejmé. Svět nás obestírá, obkličuje, tlačí na nás a dává nám falešné signály o své povaze. Začne nečekaně hrozit, usilovat o naše zdravé vnímání. Teprve nedávno se mi do ruky dostal krátký záznam pocitů během mých halucinací ve strakonické nemocnici. Diktoval jsem je a už bych na ně byl zapomněl, ale jakmile jsem si je přečetl, hned se mi z dáli ohlásila paměť: „Hmatové halucinace, dotek jako stín mraku běžícího po krajině, ač na rovné posteli, přesto mi pod stehny leží hrubé klády, tíha přikrývky mě hrozí zavalit, pohřbít, nelze se nadechnout, stlačena je i sama noc, během níž jsem zbyl narvaný v nákupním vozíku v jakémsi skladišti neznámo kde, jinou noc trávím v Kounicových kolejích před výslechem gestapa.“ A pak tajuplný záznam: „Malý Ježíšek poprvé ochutnává mateřské mlíčko.“ Cítil jsem v tom tenkrát cosi hluboce mystického. Jako by se v tom okamžiku skrýval polibek nebe a Země.
Průchod bohyně jitřních červánků jsem prospal. Je o ní známo, že miluje a unáší vše mladé a krásné. Co by si se mnou počala? Vlky jsem také nezaslechl. Očekávání nebylo naplněno ani ranní nízkou mlhou. Nenavrstvila se. Jen zpěv ptáků je slyšet. Po snídani a frťanu skvělé malinové pálenky odjíždím na kole do prudkého kopce na Bučinu.
***
Nad Krousovem u Dáši se pasou tři klisničky, babička Olinka, její dcera Džekina a vnučka Džesina. Dáša nese klisnám zeleninu v proutěném košíku. Sype jim zelné listy a mrkev, přidává krajíčky ztvrdlé veky, koňské zuby chroupou. „Bacha, ohradník je nabitý,“ upozorňuje Ríšu, který se naklání nad plot. „O tebe mi nejde,“ dodává s úsměvem, „ale že přes tebe dostane ránu kůň.“ Slunce bloudí v pavučinách vysokých mraků. Louže i malé jezírko u chalupy jsou plné žlutého pylu. Pálí mě oči.
Usedáme ve stolku pod pergolu, otevíráme láhev šampusu, Dáša nás hostí rajčaty, paprikou, okurkou ale i skvělými kousky uzeného duhového pstruha ze Žáru. Mluvíme o politických zprávách. Jak jsou plné hrůz. A že dáváme přednost ranním novinkám ptačího zpěvu. Ano, je to uzdravující, otázkou zůstává, zda nám to pomůže uniknout před neúprosností plynoucího času. Stárneme. Ríšovi roste břicho, Dáše se prohlubují vrásky, mně se třesou ruce tak, že se najím už jen pravou rukou. Není to dlouho, jel jsem do Prahy autobusem, přistoupil kamarád Kája Crha. „Ty jsi tak starý, že jsem tě ani nepoznal,“ řekl mi po chvíli pátravého zkoumání mé tváře.
Uvědomujeme si svoji konečnost? Podle Heideggera se stáváme skutečně autentičtí až ve chvíli, kdy přijmeme vlastní smrtelnost, kdy se pokusíme si ji ochočit tak, že pobýváme poblíž ní. Smrt se může dostavit ještě dnes. I Ježíš zemřel v plné síle, v čase, kdy lidské srdce vystoupí k zenitu. Těžko se na něj hledí. Protestanté se vyhýbají pohledu na Ukřižovaného. Byl přece vzkříšen. Jakýsi nadšenec opravil dva křížky u Dášiny chalupy. Nový Ukřižovaný je zářivě zlatý. „Chtěla jsem ho sundat a pohřbít,“ říká mi o něm Dáša.
Odjíždíme s Ríšou, až když už je slunce nízko. Přímo před námi se otevírá pohled na Javorník, jen se vznést. Uprostřed cesty stojí motorka, milenci spolu sedí na louce kousek nad cestou. Mladík pospíchá, aby nám motorku odtáhl z cesty. Všude po vsích se chystají zapálit ohně. Někde už vztyčují májky. U hranic dřeva parkují i požární vozy. Oslava se může zvrtnout, oheň může přeskočit hranice, které mu vytyčíme. V kladrubské kapli během bohoslužby jsem si všiml muže v první lavici. Kdykoliv věřící povstali, překvapila mě výška i mohutnost toho chlapa. Držel v náruči dívenku, která jej objímala kolem krku. Vlastně nikdy nestála na vlastních nohou, i když už věk na to měla. Tu jsem pocítil vlastní selhání v roli otce. Cítil jsem, jak dívenka čerpá z hranic, které jí poskytují meze i ochranu. A tohle jsem nedokázal. Snad proto, abych v něze nepřekročil nějaké hranice. Jak přecitlivělá je tahle doba na všechny projevy mazlení a vášně. A co přecitlivělá, pokrytecká je. Stačí mít dostatek peněz, kdokoliv si koupí prostitutku na ulici. A nemá-li peníze? Jediným kliknutím se octne na porno stránkách. Ale žena, která kojí své děťátko, je na fejsbúku problémem.
Tenkrát v kladrubské kapli bych rád vrátil čas zpět. I dnes bych to rád udělal, ale už je pozdě.
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
