Milí přátelé,
během pozorování počasí se člověk setkává i s nejrůznějšími zajímavými zvířaty. Rád bych vás seznámil se dvěma dost rozdílnými zástupci živočišné říše. Vrátím se časem nazpět na začátek srpna, kdy stanici po dva večery (vždy po západu slunce) okupoval celý roj okřídlených mravenců.
Dne 8. 8. 2015 mi k tomuto rojení napsal odborník Pavel Bezděčka tento krásný poetický mail: vrcholné léto – Myrmiky pilně se páří střecha rezaví Tak takhle by Vám to napsal poeta. Já pouze suše dodám, že se jedná o mravence z rodu Myrmica, podle tvaru tykadel samců usuzuji, že se jedná o druh Myrmica ruginodis. Tomu by odpovídala i lokalita. Ale určení druhu podle těchto fotek je bez záruky. Právě u mravenců rodu Myrmica jsou známá masová rojení, kdy se do roje slétají mladí samci a samičky z velké oblasti (dobrá strategie podporující kvalitu genetické fitness). Roje někdy čítají statisíce až miliony jedinců a objevují se vždy u nějaké vrcholové dominanty (dům, věž, strom, skála, vysílač). V odborné literatuře je i záznam, kdy se takový mrak objevil u věže zámku Humprecht u Sobotky, a přijeli tam hasiči v domnění, že věž zámku hoří. My jsme (tedy já s manželkou a pejskem) před pár lety dosáhli vrcholu jednoho lučního kopce v Bílých Karpatech právě v čase rojení myrmik a protože jsme nechtěně vytvořili krajinnou dominantu, byli jsme během minuty doslova obaleni tisíci mravenců, kteří na nás a pod námi kopulovali a nadržení samečci kopulovali i do našich vlasů, do dírek manželčina svetříku a také pejskovi do srsti. Holt – je to mocné puzení a pro ty samečky jediná životní příležitost se uplatnit, do dvou dnů po páření (bez ohledu na úspěch) všichni samečci hynou.
Druhý zajímavý zážitek mě čekal ve čtvrtek ráno. Předchozí noc byla zprvu jasná a dost chladná, při zemi klesla teplota už před dvaadvacátou hodinou na -1,6 °C. Pak zhoustla mlha, měl jsem však otevřené dveře na ochoz a ráno na mě v pozorovatelně čekala návštěva. Na topení seděl chřástal vodní. Lekli jsme se jeden druhého. Chudák brodivec seskočil na lino, kde mu však jeho dlouhé nohy bezmocně klouzaly po linu. Přesto mi zmizel někde pod skříňkou tak šikovně, že jsem ho marně hledal snad půl hodiny. Nebyl jsem si už jist, jestli se nepozorovaně nedostal do přízemí, tak jsem všude pozotvíral dveře i okna, aby měl volnou cestu ven. Po čtyřech hodinách přijela exkurze. Když jsem děti vedl do pozorovatelny, seděl nešťastník na reprobedně nad mým počítačem. Tvářil se bezradně, i když se snažil postojem na jedné noze vyvolat dojem, že se nic zvláštního neděje. “Co s tebou?” ptal jsem se ho. “Ryby tu nemám, rybník poblíž není.” A tak jsem zarazil žactvo pod schody dole na chodbě, a snažil jsem se ptáka nasměrovat k otevřeným dveřím. Trochu se o ně praštil, jako by neuměl manévrovat v menším prostoru místnosti, ale odletěl snad ve zdraví. Co dělal tento na bláto rybničních břehů uvyklý pták u mně na stanici, to mi nedokázal zodpovědět ani ornitolog. Chřástalové vodní jsou částečně tažní a přetahují prý jednotlivě. Mohl to být dobrodruh, který letěl na jih Evropy proti proudu migrantů a došly mu síly. Viděl jsem na ochozu pod zábradlím nový ptačí trus, třeba tam v noci seděl a pak se nechal zlákat světélkující obrazovkou v mé pozorovatelně a už nenašel cestu ven.
Roman Szpuk
